Čajový obřad
V jednom okresním městě, hned pod horou Okinawa, žil kdysi úředník jménem Takusan. Byl to hrdý a čestný muž, kterého píle a pracovitost vynesly až na samý vrchol okresní administrativy.
Jeho osobní život už však tak šťastný nebyl. Před lety zemřela při porodu jeho milovaná žena Seikó, kterou o několik dnů později následoval i slabý a neduživý synek. Aby zapomněl na svoji ztrátu, upřel Takusan veškerou energii na budování kariéry. A podařilo se mu uspět. Ve věku pouhých 38 let vlastnil víc než by mohl spotřebovat do konce svého života. Bydlel ve velikém a bohatě zařízeném domě s výhledem na město. Ale radost ani zapomnění i přes veškeré snažení stále nenacházel.
Po práci si Takusan často chodíval odpočinout do malého altánku v odlehlém koutku zahrady. Jediný volný čas dne tak trávil tím, že jen mlčky popíjel jeden šálek voňavého čaje za druhým a naslouchal zvukům vody zurčící z blízkého pramene.
Čajový altánek byl jednoduchou, skromnou stavbou, ležící ve stínu staré pokroucené borovice. Lehké stěny z bambusu a voskového papíru kryla prostá došková střecha. Celý prostor, dokonale sladěný s krajinou kolem vyzařoval klid a mír. Možná díky své prostotě to bylo jediné místo, kde Takusan aspoň občas dokázal ve své duši zaslechnout dozvuky zapomenutého štěstí.
I toho dne sem zašel. Připravil dříví, zapálil oheň a postavil vařit vodu. Rýžovou metlou zametl celou místnost. Pak vyšel do zahrady, procházel upravenými pěšinami a očima vybíral. Utržený žlutý květ vložil do vázy ve výklenku a nad něj zavěsil vybrané trojverší haiku. Poté si ve vedlejší místnosti dopřál očistnou horkou lázeň a převlékl se do čistého, tmavě hnědého kimona se světle zelenou šerpou.
Jak slyšel přes tenkou stěnu, voda ve vedlejší místnosti už vřela. Poklidně ještě uhladil záhyb kimona, otevřel dveře a vešel…
U nízkého stolku seděla na polštáři dívka. Celá v bílém, tělo štíhlé jako proutek mladé třešně. Dlouhé lesklé černé vlasy měla volně rozpuštěné až k pasu. Hluboké šikmé oči hleděly nepřítomně, upřeny spíše na něco v dívčině nitru nežli na okolní svět. Jemný úsměv, jak lehce načrtnutý podpis, obrázek dokresloval.
Takusan doslova zkameněl, když na ni poprvé zhlédl. Dosud nikdy nespatřil nic tak krásného. Působila přímo étericky, jako odlesk světla na vodní hladině. Bylo to tak neočekávané, tak překvapující. Tuto mladou ženu v životě neviděl a bylo mu záhadou, jak se zde ocitla.((přesto cítil, že ji zná již léta))
Kdo ví, jak dlouho setrval ve svém ustrnutí, než si uvědomil povinnosti hostitele. Zdvořile se uklonil a dál pokračoval v čajovém rituálu jako by se vlastně vůbec nic mimořádného nepřihodilo. Vše dělal stejně pečlivě jako obvykle. Jen místo jednoho šálku vzal dva.
Čaj byl hotov. Přinesl jej ke stolku a obřadně rozléval.
Mlčky propíjeli a naslouchali tichu. Úředníkova mysl však byla neklidná. Neustále se v duchu tázal: „Kdo je ta neznámá? Kde se tu vzala?“(V duchu mu vířily samé otázky a jeho oči na ní dlouze ulpívaly, zkoumaly každý její detail) Navenek ale vzbuzoval dojem, že je vše v nejlepším pořádku. Že je vše přesně tak, jak má být.
Chvíli poté, co byl poslední šálek vyprázdněn, dívka vstala a hluboce se na znamení díků uklonila. Pak, bez jediného slůvka vysvětlení, zmizela.
Takusan náhle nevěděl, co má dělat. Srdce se mu roztlouklo neznámými emocemi. On, zralý a zkušeny muž, byl nenadálou situací zaskočen. Jeho povinností bylo vše uklidit a uvést do původního stavu. Nemůže ji ale jen tak nechat odejít…
Vyšel z altánku a pohledem přelétl zahradu. V dálce spatřil mizející postavu. Jako by ho něco popostrčilo, už neváhal a hbitě se za ní rozběhl. Neznámá prošla brankou, přes malý můstek a zmizela v háji. Za ním si to pak zamířila přímo k hoře. Takusan za ní.
Jak stoupali, vystřídala chodník pěšina. Z ní odbočili na téměř neznatelnou stezku, spíše pro horské kozy nežli pro dvounohé bytosti. Přesto šli dál. Jak se cesta stáčela a klikatila kolem skalních převisů, mizela dívčina záda z dohledu a zase se v něm objevovala.
Ušli asi čtvrtinu výstupu, když se náhle za jednou zatáčkou objevila překážka. Obrovská hromada kamení. Sesuv, který nešlo přelézt ani obejít.
Takusan stál před záhadou. Ta hromada zde musela být už delší dobu. Slyšel by a cítil hřmot, který by způsobil její pád, a viděl by, jak podvečerní slunce zakrývá záclona sedajícího prachu.
Přesto dívka zmizela.
Dlouho místo prozkoumával, dlouho vymýšlel způsob, jak překážku obejít. Na nic však nepřišel. Pak vzal, spíše bezděčně do ruky první kámen. Než se začínalo šeřit, byla už hromada o znatelný kus menší.
Týden pak, o každé volné chvíli, vyrážel na horu odklízet kamení, balvany a hlínu z cesty. Záda si namohl, ruce rozedřel do krve. Již po třech dnech mohl projít, rozhodl se však uklidit pěšinu tak, že po závalu nezůstane ani stopa.
Za sedm dní byla stezka opět čistá. „Dnes si svůj čaj opravdu vychutnám“, pomyslel si Takusan, když se vracel domů. Nežli se odešel umýt a převléknout, nabral do kotlíku pramenitou vodu a zapálil oheň.
Když se opětovně vrátil, seděla u stolku znovu ona krásná neznámá.
Nebyl již tak překvapen jako poprvé. Snad ji podvědomě očekával, a tak dokázal bez zaváhání pokračovat ve své činnosti.
Opět spolu popíjeli. Tentokrát byl Takusan klidnější. Vychutnával chuť i vůni zeleného čaje, těšil se z pohledu na větvičku drobných bílých kvítků i z neuchopitelného půvabu mladé ženy.
Trojverší haiku na stěně sdělovalo:
„Odrazy starých borovic proráží hladinu
jak bílý racek
nese se povětřím hlas zvonu.“
Čaj byl dopit. Po obřadné úkloně znovu beze slova opustila místnost. A on ji opět zpovzdálí následoval.
Putovali stejnou cestou co minule. Když procházel místem, kde na sesuv poukazoval jen zažloutlý pruh trávy, pocítil Takusan chvilkové uspokojení nad odvedenou prací. Nevydrželo mu však dlouho. O několik stovek metrů výše se objevil nový problém.
Stezka byla porostlá bambusem tak hustě, že nebylo možné projít. Přesto se to dívce nějakým záhadným způsobem podařilo. Zmizela jako pára nad hrncem.
Se skřípěním zubů, zklamán až do morku kostí, vracel se Takusan pro sekeru. Nežli však sešel z hory, setmělo se natolik, že nemělo cenu se tam opět vracet.
Celý týden trvalo Takusanovi prorazit si cestu bambusovým porostem.
Na oslavu připravil čajový rituál. S nesmírnou pozorností ke všem detailům místnost naaranžoval.
Naposledy si vše s uspokojením prohlédla a odešel se převléci. Nad pavilón zatím stupal šedivý kouř, jak vlajka zvoucí k návštěvě.
Vše se do třetice opakovalo. A tentokrát si Takusan poprvé uvědomil jemnou radost stoupající jak bublinky jeho náhle tak lehkým tělem.
Radost z plného prožitku přítomnosti.
Když dívka odešla, setrval ještě chvilku a vychutnával si nový prožitek. Směr už přece zná.
Znovu na cestě. Takusan se v duchu připravuje na další překvapení, o kterém si je jist, že přijde. A přišlo. Tentokrát to nebyla překážka ledasjaká. Starý, léty opotřebený můstek ztrouchnivěl a zřítil se do propasti. Zůstaly jen opěrné sloupy a mezera, kterou nebylo možné přeskočit. A přesto byla překonána, neboť dívka opět zmizela.
Dny vynášel Takusan nářadí, provazy a bambusové kmeny, které s takovou námahou celý uplynulý týden kácel. Teď se hodily.
Ne už s přemáháním, nýbrž s chutí, se pustil do práce. Pod jeho rukama, jako zázrakem začal se rodit most, a Takusanovy rty se zvedly v úsměvu, jenž po dlouhých letech opět odkryl skryté korálky zubů. Aniž si to uvědomil, začal si při práci prozpěvovat.
K vrcholu, ke kterému už nebylo daleko.
Opatrně procházel místy, kde jen odloupnutý lišejník dokazoval, že se země dotkla i jiné noha nežli ta jeho. Byl už hodně vysoko a měl přenádherný výhled do rodného kraje. Z takového úhlu jej ještě niky nespatřil. Tak dlouho stál a rozhlížel se, až se mu (snad z toho řídkého vzduchu) zamotala hlava.
„Tudy snad celá století nikdo nešel“, pomyslel si. „Až na tu dívku“, hned se v duchu opravil.
Nad hlavu se mu s křikem vzneslo hejno černých ptáků. Na malou chvíli zaplnili oblohu. Za dalším skalním převisem, již blízko u vrcholu Okinawy, spatřil malou chýši. Z jejího komína se kouřilo a dveře byly dokořán.
Byl u cíle.
Sklonil hlavu a vstoupil dovnitř.
Prostá, avšak čistá místnost. Nízký stolek a dva polštáře zvoucí k posezení. Nad ohněm v krbu jen jen že nezačne vřít voda.
Usedl a čekal.
Netrvalo dlouho a vešla dívka. V modrých šatech vypadala jako pokračování horské oblohy, z níž na svět zlatě září na hrudi připnutý žlutý kvítek.
Hluboce se uklonila a začala připravovat voňavý čaj.
Se zalíbením sledoval Takusan ladné, pečlivé pohyby, plné vnitřní síly a harmonie. Jeho tělo bylo naprosto uvolněné a mysl čistá. Malým okénkem vyhlédl na divokou přírodu kolem.
Slunce zapadalo a stíny se začaly nezadržitelným tempem prodlužovat. Vzduch se ochladil, z dálky slabě znělo krákání vran.
Komentáře
Přehled komentářů
You actually suggested it fantastically!
college admission essay service https://essaywritingservicetop.com how to write cause and effect essay https://essaywritingservicebbc.com
Čajový obřad a další
(Máslofka, 16. 4. 2012 17:15)
Moc příjemné čtení od začátku až do konce, jen tak dál:) Snad dostal Takusan po té dřině taky něco k tomu čaji :)))))
Až to bude, zamlouvám si jeden výtisk s autogramem.
Pozdravení
(Cormac Taodan, 3. 1. 2012 22:38)Výborné povídky, až na detail, že voda na zelený čaj se nesmí vařit. Doufám, že v tvorbě budeš pokračovat. Také haiku se mi líbila, obzvlášť to o prknech mola. Buď zdráv
high school and college compare and contrast essay s66tdw
(Eugenelar, 5. 4. 2023 19:20)