Důvěřuj noci
Důvěřuj noci
Jen málokdo už by si vzpomněl, že ta pomalu rozpadající se ruina, krytá v zanedbané části modřínového lesa, jen kousek od města N., býval kdysi přepychovým šlechtickým sídlem, kde bujel život, pořádaly se honosné plesy, kde se scházela místní honorace, čítával se Puškin, francouzští romantici i Goethe.
Ale to je již dávno odvyprávěný příběh. Není nikdo, kdo by si pamatoval, co se tehdy vlastně událo, jak se stalo, že z rozlehlého sídla jsou nyní jen pozvolna se rozpadávající trosky.
Cesta k městu zarostla, nad vzpomínkami se zavřela voda. Dokonce i divoká zvěř se začala vyhýbat tomuto místu, jako by bylo prokleté.
Jen kopřivám a rozličnému, trním porostlému houští se zde zalíbilo. Inu, svůj k svému.
A tak plynuly roky…
Ta holčička chvátající zimním večerem se nejmenuje Karkulka, byť jde od babičky a cestu si krátí lesem. Žádný vlk tam na ni nečeká. Zapovídala se a tak teď pospíchá, aby byla doma, než se setmí úplně.
Proč si zkrátila cestu právě tudy, by říci nedokázala. Snad za to mohla chvilka zamyšlení, že odbočila na tuto zapomenutou a téměř neviditelnou stezku. Nebo za to mohlo něco jiného?
Když dívka zjistila, že vlastně nemá nejmenší ponětí o tom, kde se nachází, bylo již pozdě se vracet. To si alespoň v duchu říkala. A k tomu ještě: „Světlo, holka pitomá, kam jsi to zase vlezla?“ Ale odpovědět by si nedokázala a tak jen přidala do kroku. Koneckonců, až se podaří dorazit k řece tak už se neztratí. No ne?
Když pak před ní znenadání skončila hradba lesa a ona spatřila temnou siluetu sídla, rozpadajícího se uprostřed zapomenuté a neuvěřitelně zarostlé mýtiny, dokázala jen údivem otevřít pusu.
Co to je? Jak to, že to neví? Neprolezla snad lesy v okolí města křížem krážem? Nezná v nich snad každičkou píď země? Přesto musela připustit, že zde nejenom nikdy nebyla, ale že o tomto skrytém místě niky nezaslechla nejmenší zmínku.
A tak tam hodnou chvíli jen tak stála, rozpolcená mezi touhou nahlédnout dovnitř a poznat nepoznané a neurčitým strachem, který jí našeptával zmizet, jak nejrychleji dokáže.
Nakonec zvědavost zvítězila nad opatrností. Sněhová pokrývka zářící tisícovkami světel, se mihotavě leskla, zatímco se ji dívka brodila, přitahována k domu jako hřebík k magnetu. Silueta domu rostla, zvětšovala se, až se nad ní posléze hrozivě tyčila, svou hmotou zastiňujíc noční oblohu.
Světlana došla ke schodům ze studeného kamene, a pak je jeden po druhém, pomalu a téměř nedýchajíc, vyšla.
Čekaly ji tam velké, z tvrdého dřeva vyřezávané dveře. Dotkla se jich a pod rukou cítila jejich pevnost a stáří. Třeba nepůjdou otevřít, napadlo ji, ale když pak do nich zatlačila, otevřely se téměř samy. Jako by ani nic nevážily. Jen trochu zavrzaly.
Je mnoho odstínů černé a ona měla pocit, že zírá do té nejtemnější.
A pak ta tma promluvila: „Pojď dál, holčičko,“ řekla.
Dívka se otočila na patě… a vzala nohy na ramena.
… … …
Teta Vorošinova seděla mlčky v kuchyni a štupovala ponožky. Nemohla se však na práci soustředit, neustále jen očima těkala k nástěnným hodinám a zpět. Kde jenom ta zpropadená holka zase vězí? Minuty utíkaly, její neklid rostl. Konečně se ozval toužebně očekávaný zvuk klíče otáčejícího se v zámku.
Odložila práci na stůl ale dříve než se stačila zvednout, proběhla předsíní štíhlá postavička a už bylo jen slyšet, jak bere schody po dvou a míří do podkroví, do svého pokojíčku. „Světlano,“ křikla Aglaja Ivanovna. Ale jedinou odpovědí bylo hlasité zabouchnutí dveří.
Tetka tiše pronesla několik neslušných výrazů a kolébavě vykročila vzhůru, láteříc přitom na stará kolena a mladou generaci.
„Světlano. No tak, Světlo, otevři“, ťukala na dívčiny dveře. Byly zamčené, tak jak to bylo, poslední dobou, čím dál tím častější.
Světlana ale neotvírala ani neodpovídala na tetiny výzvy. Nezbylo nežli vzdát se marné snahy.
„Světlo, Světlo,“ šeptala si stará Vorošinová sama pro sebe. „Ty mě holka utrápíš.“ A pozvolna sešla po rozvrzaných schodech zpět do přízemí, aby pokračovala v načaté práci. Už však na ni neměla nejmenší pomyšlení.
… … …
Co se dívce téže noci zdálo, nevěděla. Vzbudila se vlastním křikem, zkroucená a schoulené pod přikrývkou v úplně propocené noční košilce.
Chvěla a klepala se hrůzou, aniž by tušila proč a čeho se bojí. V mysli měla prázdno, tělo se nezvladatelně třáslo, zuby cvakaly. Jen pozvolna se začala vzpamatovávat a uvědomovat si sebe i své okolí, a když se konečně odvážila vykouknout zpod mokré přikrývky, zjistila, že tmu noci vystřídal příslib nového dne. Svit ranního slunce rozpouštěl noční můru a za oknem nesměle zašveholil ptáček. Ještě je brzo, sýkorko, pomyslela si bezděčně Světlana. Jaro je daleko… zmrzneš.
Když však vstala a roztáhla závěsy, pohled ven ji usvědčil z omylu.
Slunce roztrhalo mraky, ukázalo blankytně modré nebe a popletlo ptactvo nebeské. Přišla obleva.
… … …
Školní vyučování uteklo jako voda v Donu a už tu bylo odpoledne. Dívka neměla moc kamarádek, vlastně jen jednu jedinou a ta zrovna ležela doma s chřipkou. Kráčela tedy sama úzkými a spletitými uličkami města a měla spoustu času na přemýšlení o včerejším zážitku. Přes veškerý strach a paniku, které prožívala, stále se musela v duchu vracet k okamžiku, kdy stála ve dveřích a očima se vpíjela do temné hlubiny domu a byla si zřetelně vědoma přítomnosti někoho… či něčeho, co přesahovalo meze jejího dosavadního chápání.
Ten hlas… promluvil k ní opravdu? Opravdu ho slyšela nebo to byl jen poněkud nezvyklý projev její zjitřené představivosti?
Aniž věděla jak, nohy ji samy donesly na stezku, kterou nocí, zmetená a vyděšená, prchala od panského sídla. Teď mířila k němu.
Opatrně našlapovala do svých vlastních stop, aby si příliš nenamočila školní boty, a tak krok za krokem, bez přemýšlení, mířila do stále zapomenutějších končin lesa. Až opět stála na pokraji mýtiny a zpoza starého, pokrouceného modřínu a vykukovala jak plachá srnka pátrající po nebezpečí.
Ale vše se zdálo být tak klidné. Mírumilovná scenérie jako vystřižená z obrazů mistra Šiškina.
Až na ten dům…
Až na ty tolik zneklidňující pozůstatky šlechtického sídla, které čímsi podivným rušily harmonii místa… a něčím ještě nepostižitelnějším vábily a lákaly. Na chvíli měla pocit, že slyší z dálky hlas, který ji do uší šeptá slůvka určená jen a jen jí…
Náhlý chlad ji roztřásl. Schoulila se v kabátě a čepku stáhla na uši. Ale jak přišel, tak náhle i onen pocit chladu odešel, a s ním zmizela i ozvěna důvěrně promlouvajícího hlasu. Opět tu byla jen ona samotinká.
Jsi jak pitomá, nadávala si v duchu Světlana. Už přece nejsi malá holka, přece se nebudeš bát. Půjdeš tam, podíváš se a přesvědčíš se, že se ti to jen zdálo. Že to byl jen sen.
Tak a podobně se v duchu povzbuzovala, zatímco tam jen tak nerozhodně přešlapovala na místě a měnila svýma nožkama bílý sníh ve špinavé bláto.
Dlouho se odhodlávala udělat první krok. Přesto ho však nakonec udělala a po chvíli již opět stála, tak jako včera, pře stejnými dveřmi.
Byly zamřené.
Nezůstaly snad včera dokořán, když strachy utíkala co nejdále od tohoto místa? Neměla přece čas a ani pomyšlení na to je zavřít.
Ale kdo ví? Třeba je zavřel průvan. Pokrčila rameny a strčila do dveří, které se otevřely stejně snadno jako včera. Chvíle váhání… a už byla vevnitř.
Další chvíle nežli si oči, oslněné zářícím sluncem, zvykly na příšeří panující uvnitř domu. Rozlehlá vstupní hala lemovaná okny a vzadu, hned vedle několika kusů starobylého nábytku, široké schodiště zvoucí do patra.
Dívčina si pokorně obhlížela okolí a pátrala po něčem nezvyklém, co by vysvětlilo včerejší zážitek. Ale nic nenalézala.
Ve skutečnosti to zde vypadalo lépe, nežli očekávala. Jako by roky jen chvatně proběhly kolem zdí panského sídla a do jeho nitra jen na mžik nakoukly, nechávajíc ho dál v zapomenutí spát. I vrstvy prachu a pavučiny v rozích vypadaly spíše jako podušky a peřiny, nežli jako připomínky uplynulého času. Panovalo zde ticho, takové jaké naleznete na opravdu starých zapomenutých hřbitovech. Koncentrované ticho, silnější a hlasitější než jakýkoliv zvuk.
Reálnější…
Dlouho otálela Světlana u chodu, vnímala atmosféru místa, a balancovala mezi touhou jít dál a strachem z dalšího kroku. Ozve se zas ten hladivý sametový hlas, který ji včera tolik vyděsil? Dlouze naslouchala, připravená dát se na útěk při sebemenším šramotu. Ale hlas se neozval. Snad ho sluneční svit zahnal zpět hluboko od stínů.
A tak dívka sebrala odvahu, udělala první krok… druhý… třetí. Už byla skoro uprostřed místnosti, když koutkem oka zachytila pohyb.
Strnula na místě, jak brouk hrající si na mrtvého, jen hlavu otočila.
Zrcadlo, pouhé staré zaprášené zrcadlo odrazilo na svém povrchu pohyb jejího těla. Úlevou vydechla a uvolnila se. Popošla ke kulatému rámu, aby do něj pohlédla. Chvíli se jí zdálo, že se v zašlém, prachem a pavučinou pokrytém skle odráží úplně cizí, neznámá tvář, ale pak se rozkoukala a uviděla našpulená ústa, vykulené oči, pramínek vlasů vykukující zpoza zimní čapky. Všechny rysy přináležely jen a jen jí.
Nad rámem zrcadla se cosi zalesklo. Vztáhla k tomu ruku, vzala to do dlaní… a náhlý, ohlušující třesk ji tak vyděsil, že jen nadskočila a bez přemýšlení vyrazila ke dveřím. Pryč odsud!
Ale hromada sněhu přede dveřmi okamžitě vyjasnila příčinu hluku. Teplý vzduch roztopil sníh a led na střeše, ten sklouzl a svým pádem způsobil onu ránu, která ji tak polekala.
V kouscích rozlámaných rampouchů se odrážely paprsky a vrhaly tisíce duhových odlesků do všech stran.
Rozesmála se úlevou, zvedla ruku před tvář a otevřela dlaň. Ležel v ní přívěšek. Malé srdíčko z růžového kamene.
… … …
Od té doby neuplynul jediný den, aby pomalu se rozpadající trosky, kdysi tak vznešeného domu, nenavštívila. Stal se z toho zvyk… návyk… posedlost. Domů se vracela s večerem a pranic nedbala na řeči své, bohužel přespříliš laskavé, tety. I když ne tělěm, myslí byla stále přítomna v panském sídle, procházela jeho rozlehné místnosti a zanechávala za sebou stopy v závějích prachu, představovala si, jaké to zde muselo být v oněch dobách, kdy se ještě jezdilo kočáry a kdy v módě byl korzet a francouzština. V duchu viděla honosné bály, tančící aristokratické páry i sebe samu, vznášející se při valčíku nad lesknoucím se parketem. A viděla i dům ozářený stovkami světel.
Jak se změnilo její myšlení, tak se změnily i její sny. Od té doby, co na nočním stolku, hned pod fotografií rodičů, každou noc spočíval srdíčkový přívěšek, noční můry ustaly i sny se staly abstraktnějšími, barevnějšími… neurčitějšími. Z odstínů těch nejhýřivějších barev se jen zřídka vynořil prchavý tvar, náznak hmoty, něčí tváře, nedokončeného doteku. Prožívala silné emoce, tak zvláštní nepochopitelné a cizí, až se v nich ztrácela. A občas zaslechla onen známý, jemný, sametově hebký hlas šeptající ji cosi do ucha.
Jen slůvek pár…
Po probuzení si však nevzpomínala na jediné z nich.
Nechápala, co se s ní děje. Byla plná neklidu, rozechvění a podivně nejasné tužby. Byla plna něčeho, čemu nerozuměla, stále ponořená sama do sebe, naslouchající vnitřnímu tichu, zda tam nezaslechne hladivý, tolik vábivý hlas… a neporozumí už konečně těm pár, stále se opakujícím, slůvkům.
… … …
Slunce viselo na blankytném nebi jak velký lívanec vyhozený kuchařem do vzduchu a Světla opět šla už známou, prošlapanou cestou při řece. Už několikátý den po sobě to vypadalo spíše na přívětivý duben nežli na leden, a tak se dívka radovala z míru, který na ní z přírody přímo dýchal.
Po ledě, kousíček od břehu, si pyšně vykračoval kačer, pohupoval se a rozhlížel… inu nejspíš po kačenách.
Dívka se musea usmát vážnosti a důležitosti s jakou se pohyboval.
Stála tam a aspoň na chvíli zapomněla na vše, co se kolem ní v poslední době odehrávalo. Teplý vzduch ji hladil po lících a lživě sliboval brzké jaro.
Počasí se pomátlo, pomyslela si a sklonila se k bílému kvítku plaše vykukujícímu ze sněhu. A zatímco jej obdivovala, začala si sama pro sebe tiše pobrukovat melodii, která ji právě v ten okamžik napadla.
Cizí a přece čímsi podivně známou. Její tiché prozpěvování přerušil náhlý, ostrý třesk. Ledy pukaly…
… … …
Ale zima ještě neřekla poslední slovo. Přes noc, bez varování, klesla teplota hluboko pod bod mrazu. Mráz posílil led a nakreslil obrazy na okna domů.
Zvolna začalo sněžit. Řeku i město pokryla bílá peřina.
Jednoho večera, když už se pomalu chystala do postele, vykoukla dívka k oknu a v zamyšlení sledovala dorůstající srpek měsíce. A náhle věděla. Netušila jak či odkud z ní toto vědění přišlo, ale náhle bylo zde a jí bylo bez nejmenší pochybnosti jasné, co musí udělat.
Snad za to mohl právě ten krátký, zamyšlený pohled na posmutnělou, bledou tvář Luny.
Bylo to přeci tak zřejmé.
… … …
Nastala ta pravá noc. Dlouho ležela Světlana oblečená pod přikrývkou a čekala než teta usne. A zatímco tam jen tak nehybně spočívala, měla pocit, ž jí srdce snad samou netrpělivostí vyskočí z děla a samo se vydá vstříc svému osudu. Chvěla se neklidem, pod vším tím rozrušením však cítila hluboký smutek. Netušila odkud se v ní bere ani co znamená, snažila se však, pokud to vůbec bylo možné, udržet si od něj odstup. Jako by stála nad hlubokou temnou tůní a dotýkala se jí jen konečky prstů.
Světlo úplňku zřetelně ozařovalo pokojík, když konečně nastal čas vyrazit. Pečlivě a hlavně teple se oblékla, na krk pověsila přívěšek a pro štěstí políbila fotografii rodičů.
Netrvalo dlouho a již za sebou zavírala branku a zamířila do prázdných ulic. Zanedlouho již spěchala dobře známou, prošlapanou cestičkou.
Noc nezadržitelně plynula, lhostejný ke všemu, co se odehrávalo pod její hvězdnou oblohou.
Světla se začala lehoulince chvět. A nemohl za to chlad, to nervozita a očekávání roztřásly její tělo.
Něco se stane! Něco se musí stát! Nevěděla co, přesto tomu bez bázně spěchala vstříc. Jako můra uhranutá světlem lampy.
Neodvratně!
Konečně stanula na prahu dveří.
Několik kroků dopředu… a už byla v hale. Tiše stála a vnímala atmosféru panující uvnitř domu, chvějíc se přitom po celém těle.
Po chvíli nabyla jistoty, že zde není sama. Rozhlédla se a její oči okamžitě přitáhl magický ovál zrcadla.
Pomalu k němu přistoupila a pohlédla do něj. V místnosti bylo tolik jasu, že ji pranic nepřekvapilo, jak zřetelně vidí svou tvář, pohlednou a předčasně dospívající.
Překvapilo by ji, kdyby tomu bylo jinak. A jak tak pozorovala tu známou tvář, ta tvář se pozvolna začala měnit.
Už neměla její rysy…
Srdce dívce bušilo stále rychleji a rychleji, dechu se jí náhle nedostávalo. Chvíli měla pocit, ž e omdlí. Zavrávorala, až se rukama musela opřít o zeď hned vedle zrcadla. Zvedla hlavu a zblízka pohlédla do očí té druhé.
Spatřila v nich čerň, hloubku a nezměrný smutek, jenž svojí intenzitou přesahoval možnost jejího pochopení. Neodolatelně přitahována se zvolna přibližovala k neznámé, stále blíže a blíže… a zdálo se… snad to byl jen klam způsobený svitem měsíce… že i ona neznámá prostupuje zrcadlem, jako plavec vystupující z vody.
Pak se dotkly tvářemi a Světlana ucítila takové množství citu a emocí, že dýchat úplně zapomněla. Nedokázala to snést a nedokázala tomu odolat.
Přitiskla se k ženě celým svým tělem, prostoupla jí a byla jí prostoupena. Srdce z růžového kamene vzplálo bílým plamenem.
Dívka na okamžik přestala existovat! V nepopsatelném zážitku ryzí euforie. V pocitu dokonalé lásky, absolutního splynutí a nekonečného štěstí.
… a když se probrala, byla někde jinde.
Do haly se teď dívala z neznámého, nesprávného úhlu.
V místnosti stála ženská postava. V letních šatech. V letních šatech? Světlo ozařovalo podlahu, na které spočívala, nehybně jako socha, i její oděv, avšak k tváři nedosáhlo.
Zdála se býti spíše přeludem nežli bytostí z masa a krve.
Dlouze tam tak stála, nekonečné minuty ubíhaly, nežli téměř neznatelně zvedla ruku. Snad na rozloučení.
Pak se jediným pružným pohybem otočila a vyšla Světlaně ze zorného úhlu. Staré parkety vrzaly pod její vahou. O chvíli později se dokořán otevřely staré dveře.
A zaklaply.
Bylo slyšet křupání sněhu, s každým krokem slábnoucí a vzdalující se. Až zůstala jen prázdná místnost, ticho a prach padající k zemi v nelidsky bledém světle úplňku.