Jožkův svět

Na jednom z mnoha ostrovů starého Japonska žil kdysi dávno jeden démon. Na rozdíl od ostatních svého druhu, kteří se živili strachem a bolestí či pýchou a sobectvím se tento živil příběhy a historkami.

           Kdykoli se mu podařilo někoho neopatrného chytit, přinutil ho, aby mu vyprávěl. Bylo mu naprosto jedno, o čem příběh byl. Podstatné bylo, aby se mohl smát, plakat, prostě aby mohl naplno prožívat všechny emoce a peripetie děje. Čím víc byl vyprávěný příběh dobrodružnější, tím sytěji a spokojeněji se démon cítil.

           Zdálo se, že démon nemá nikdy dost. Ať byl vypravěč sebelepší stejně dříve nebo později, když jej zmohla únava, skončil v břiše pohněvaného zlého ducha za to, že jej nedokázal svým příběhem zasytit.

           Jednou se démonovi vydařil kapitální úlovek. Do spárů se mu dostal Hakuin, nejopěvovanější vypravěč té doby.

           Démon přenesl mladého muže do své jeskyně, postavil ho doprostřed na vyvýšený kamenný stupínek a poručil: „Vyprávěj nebo zemřeš! A ať je to zábava! Když se budu nudit, spolknu tě hned jak malinu!“

           A tak Hakuin začal. Vyprávěl o vzniku Země, o starých bozích a jejich spřádáních lidských osudů. Mluvil o zmizelých národech, mocných panovnících, o hrdinech, válkách, ale také o všedních lidech a jejich každodenním životě.

           Mluvil a mluvil. Od začátku jeho vyprávění uplynul už týden. Démon byl vrcholně spokojen! Už dlouho neměl tak šťavnaté sousto. Hakuin byl opravdu dobrý a zdá se, že pověsti o něm ani v nejmenším nelhaly. Démon si jen úlevně hladil břicho nacpané příběhy, říhal, hlasitě se řehtal a plácal do kolen. Ještě nikdy se necítil tak sytý a v bodré náladě jako tyto dny.

           Zvláštní bylo, že Hakuin nevypadal, že by měl ze zlého ducha nějak nahnáno, spíše jako by měl potěšení z tak výtečného posluchače.

            Druhý týden uběhl a spád Hakuinova vyprávění byl stále stejně silný jako zpočátku, bez jediného zaškobrtnutí a zakolísání. Démon byl tak zahlcen dějem, že ani nezpozoroval, jak moc už přibral na váze.

           Třetí týden si však začal uvědomovat, že se začíná cítit nějak špatně. „Co se to děje? Žaludek mě bolí, jako bych v něm měl kameny. Co si to se mnou provedl? Okamžitě přestaň!“ nakázal panovačným hlasem.

           Ale Hakuin neposlechl. Pusa mu jela stále dál a dál, jak dřevěné kolo vodního mlýna, klapajíc dnem i nocí bez přestávky. Démon jen úpěl a pokoušel se vstát. Ale nemohl. Byl příliš velký. Ztloustl tak, že ho nohy neunesly. „Přestaň!“ řval jako pominutý. Bez účinku.

           Koncem třetího týdne už jen hekavě naříkal a prosil o milost. Ale Hakuin jako by byl zrovna v nejlepším a k dobru přidal pár bajek ze zvířecí říše.

           Zlý duch rostl a bobtnal, až nakonec praskl tak, že se zbytky jeho těla rozlétly všude kolem. V jeskyni jak ozvěna doznívaly příběhy dávných časů, které po staletí věznil démon ve svém břiše. Hakuin se začal smát. Smál se a smál, až mu po tvářích tekly slzy. „Netušil jsem, že jsou mé příběhy tak špatně stravitelné.“

           Vyšel z jeskyně a z dálky byl ještě dlouho slyšet jeho pobavený smích.