Na konci světa
Říkali jí Háta. Byla nejmladší z pěti dcer dřevorubce Svantovíta. Zrozená za úplňku zimního slunovratu.
Matka její zemřela při porodu. Otec Svantovít byl silný a pohledný muž. Netrvalo dlouho a přivedl dcerám novu matku. Ženu ne již nejmladší, zato laskavou a pracovitou. Všechny dcery si ji brzo oblíbily a byly jí poslušny.
Kromě Háty.
Již od malička to bylo zvláštní dítě. S ostatními děvčátky si nechtěla hrát, stále jen utíkala do luk a lesů, jako by byla spíše divoženkou nežli lidskou bytostí. Mnozí si mysleli (a své myšlenky nijak neskrývali), že to víly ji podstrčily do kolébky.
Svantovít si z řečí pranic nedělal, sám mlčenlivý jako medvěd jen mávl rukou a šel raději něco užitečného dělat.
Jeho nová žena to však nesla mnohem hůř. Těžko snášela výsměch a zvědavé otázky sousedek. Pokoušela se tedy vést nejmladší dceru k pořádku a rodině, tak jak se sluší a patří.
Čím více se však snažila, tím to bylo horší. Háta byla hodné děvče, nutit se ale nenechala. Utíkala před macechou čím dál tím častěji a na delší dobu. Několikrát se dokonce stalo, že ji domů přivedl za ruku otec, když na ni narazil při práci.
„Do lesa nepatříš,“ vyčinil vždy děvčátku. „Nikdy nevíš, na co narazíš. Les je divoký a nebezpečný. Mnoho odvážlivců už pohltil a nikdy nevrátil. Drž se domova, tam patříš.“ Dlouhý proslov na takového nemluvu.
Jak vidno i on, muž v plné síle, měl respekt k nekonečným a neprobádaným končinám, v jejichž blízkosti zapomenutá vesnička ležela.
Na konci světa, tak ji občas z legrace vesničané nazývali. Ale měli pro ni i mnohá horší, hanlivější jména – to když nálada poklesla natolik, že je ani horká medovina nedokázala postavit na nohy.
Roky ubíhaly. Z Háty vyrostlo krásné děvče. Mnoho pohledů přitahovaly dlouhé měděné vlasy a postava beroucí dech. Nápadníci se jí však vyhýbali. Žádný z nich neměl dost troufalosti přiblížit se. Odrazovala je její nezávislá povaha a také ostré a nevybíravé pomluvy sousedů.
Ne že by to Hátě vadilo. Spíše naopak. Žila si svým vlastním životem, ve kterém hrála ves se svými obyvateli jen vedlejší roli. Zdálo se, že nevnímá odsudek a posměšky okolí, jako by byla z jiného světa.
Tehdy si kdosi všiml, že chodí k Hradu. Když se to doneslo jejímu otci, zavolal si ji k sobě a důrazně se začal vyptávat. Háta však neřekla ani slovo, uzavřená ve své samotě.
Svantovít byl rozhněván a vyděšen jako nikdy předtím. Hrad byl prokletým místem přinášejícím jen neštěstí. Kdysi dávno se tam muselo odehrát nějaké neštěstí, které náhle zmařilo životy všech obyvatel Hradu i podhradí.
Zůstaly jen příbytky – pusté a prázdné. Lidé i domácí zvířectvo, ti všichni zmizeli beze stopy. Kam? Nikdo neví.
Vesnické domky brzo obydleli noví příchozí. Majetek získal znovu své pány. Hradu a jeho okolí se ale všichni obloukem vyhýbali. Dokonce i divá zvěř a ptactvo.
Lidé by nejraději Hrad zničili, rozebrali kámen po kameni a vše naházeli do nějaké rokle. K tomu však neměli dost odvahy.
A tak bylo možno stále vidět na západním horizontu temnou siluetu zříceniny. Výhružnou připomínku dávné viny a trestu.
Nebylo se tedy co divit strachu dřevorubce o svoji milovanou dceru. Ten den okusila Háta poprvé pádnost jeho ruky. Ani jednou však nevykřikla. Svantovít od ní vyžadoval slib, že už k Hradu nikdy nepůjde, ona však stále mlčela jako zařezaná.
Zákaz nic nezmohl. Dál chodila do volné a divoké přírody, dál chodila tam, kam bylo člověku zapovězeno.
Dřevorubcovy vlasy začaly pomalu prorůstat stříbrem.
Začaly žně. Jednoho dne, téměř přesně v pravé poledne, Háta při práci slabě vykřikla a klopýtla. V bezvědomí spadla na zem. Ti, co stáli nejblíže, se hned seběhli kolem ní, a pak ji odnesli do blízkého domku, aby se mohla vzpamatovat a dát se dohromady.
Práce dál nerušeně pokračovala. To však jen do chvíle, kdy na pole přiběhla jedna z žen, které děvče doprovázely, s neuvěřitelnou novinou.
Háta byla těhotná. A už dost dlouho.
Brzo to věděli všichni. Zarazilo je to. Háta s nikým nic neměla. Jako by pro ní mladíci ani nic neznamenali. S kým tedy čeká dítě? A jak to, že si nikdo nevšiml jejího těhotenství? Jak ho dokázala tak dlouho skrývat?
Otázky, ale žádné odpovědi. Aniž se domluvili, začali se jeden po druhém trousit k domku. Postávali tam, tísnili se v hloučcích a klevetili. Domněnky, podezření, odsouzení.
Konečně Háta vyšla na zápraží. Upravená ve svých oblíbených volných šatech, klidná a nepřístupná jako vždy. Když spatřila čekající dav, zarazila se a maličko zčervenala.
Snad právě rudá barva jejích líček zapůsobila jako signál: „S kým to čekáš?“ ozval se první troufalý hlas.
Přidaly se další. Podezření živená ve vesnických duších vyplavala na povrch. Začaly padat první nadávky. Háta stála bez hnutí nad hlavami lidí, nedávajíc na sobě znát sebemenší pohnutí. Jen v očích jí jiskřilo ovládaným hněvem a snad i opovržením.
Pomalu jako kněžka začala sestupovat po vrzajících dřevěných schůdcích mezi své sousedy. Její vztyčená hlava a sebeovládání na chvilku ztišily výkřiky davu, dokonce jí dokázaly vytvořit úzkou uličku mezi těly. Akorát aby mohla projít.
Šla pomalu, důstojně, upřeně se dívajíc před sebe, kamsi za obzor. Už scházelo jen pár krůčků, když padla první rána. Pak druhá, třetí…
Muži ji tloukli pěstmi, ženy rvaly její měděné vlasy, a všichni společně jí nadávali do poběhlic a čarodějnic. Ani sestry, snažící se jí bránit, nic nezmohly. Zloba tak dlouho ukrývaná se konečně naplno projevila.
Snad jen smrtelný strach dokázal dát Hátě tu sílu vytrhnout se. Krvácející z mnoha ran, rozběhla se přes louku.
Pryč od lidí. K Hradu.
A všichni za ní.
Utíkala o život. Věděla, že bude-li dostižena, zemře. A s ní i to maličké, které v sobě nosila.
Běžela jako nikdy v životě a že běhat uměla.
Jeden po druhém, honci odpadávali. Nestačili dívčím hbitým nohám. Jen ti nejodvážnější (či snad ti s největší záští v srdci) si troufli běžet dál.
To prokleté místo už bylo tak blízko.
Nakonec Hátu následovalo už jen pár posledních kamenů a slov hozených po větru. Blížil se večer. V dědině to bzučelo jako v úle. Nervozita, hněv i zděšení se jako nehmotní duchové vznášely mezi domky.
V dřevorubcově domě bylo plno pláče. Před chvílí Svantovít dorazil z lesa. A znovu odešel.
Pro dceru.
Uvidí ji ještě někdy? Náhle se setmělo. Během chvilky nebylo vidět na krok. A nebylo to tmou. To něco zakrylo slunce.
Obloha zčernala. Zvedl se vítr, začal se pomalu točit, zrychlovat a nabývat na síle a průraznosti.
Povětří rozechvěl první hrom. Udeřil první blesk.
Nebe se otevřelo,
Dlouho, předlouho bylo slyšet jen běsnění živlů. Hodiny trvalo jejich ničivé působení, než vše utichlo a bouře odešla.
Ale slunce se už neobjevilo.
Vesnice byla zničena. Domy se zhroutily, dříví a zdivo bylo rozmetáno do všech světových stran. Na několika místech dohoříval oheň.
Zdálo se, že nikdo nepřežil.
Ale přece. Pomalu se na návsi sešlo několik poničených lidských stínů. Stařenka, starší muž a mladé děvče. Jako zázrakem přežili. Poranění, popálení, se smutkem v duši mlčky stáli a hleděli na zničené domovy. Z očí jim stékaly slzy a padaly do louží dešťové vody, kde vytvářely kruhy.
První si toho všimla dívka. Odhrnula si vlasy z očí, zvedla ruku a ukázala k západu.
„Světlo!“
A skutečně. Jako by na Hradě někdo rozsvítil již neexistující lucerny a zval k návštěvě. Co jim zbývalo? Opustili skomírající pohřebiště a vydali se na cestu nocí.
Z mraků vykoukl měsíc a posvítil na klikatící se pěšinu. Krátce zahoukal sýček. Jen jedenkrát.
Mezi poli se k trojici připojil zaběhlý pes. Ve čtyřech pak vstoupili mezi starobylé hradby.
První šel muž, těsně následovaný dívkou. Jako poslední se plížil přikrčený malý, chundelatý psík. Celý se třásl strachy.
Honosná vrata byla vyvrácena. Po rozlehlém schodišti stoupali vzhůru. Tam, kam je vedlo světlo.
Před pootevřenými dveřmi na okamžik zaváhali.
Pak vešli.
Uprostřed místnosti leželo Hátino mrtvé tělo. A vedle něj, v ranečku z šatů, cosi naříkalo.
Chlapeček.
Komentáře
Přehled komentářů
Kudos! Valuable stuff.
help writing an essay for college https://researchpaperwriterservices.com how to write an essay thesis https://helpwithdissertationwriting.com
phd thesis writers x62jbd
(GregoryHal, 6. 4. 2023 18:11)