O muži, který prodal svůj stín
Možná žil, možná nežil pastevec jménem Rapa. Pásl jaky poblíž své rodné vesničky v horách Tibetu, tak jako jeho otec, děd i praděd. Zůstal už na světě sám, neboť předkové zemřeli a žádná dívka si nechtěla vzít chudého a nevzdělaného mladíka a sdílet s ním samotu.
Svůj život Rapa trávil v blízkosti svěřených stád na svazích majestátních velehor, a to vše za tichého doprovodu pochmurných myšlenek na neveselou budoucnost.
Tak to šlo celých 25 let.
Jedné noci, když už Rapa ulehl ke spánku, někdo zaklepal. Udivilo ho to. Téměř nikdo za ním nechodil, a když už tak rozhodně ne po setmění. Na chvilku ho napadlo, že by mohlo jít o lupiče, ale protože mu odvaha nescházela, vstal a šel ke dveřím. Koneckonců, co by tu kdo mohl ukrást? Oním nečekaným hostem se ukázal být malý tlustý mužík, celý v černém, s prapodivným kulatým kloboukem na hlavě.
Dřív nežli se Rapa mohl otázat, jak mu může pomoci, začal onen malý muž s velikým plnovousem vykládat cosi o mocných silách přírody, o jiných světech, magickém působení, vlivu hvězd a tak podobně.
Mladý pastevec rozuměl sice každičkému slovu, smysl celku mu však úspěšně unikal. Nakonec, když už to ani nečekal, z návštěvníka vypadlo, že je nákupčím a že vykupuje stíny.
„Cože vykupujete?“ zeptal se nevěřícně Rapa.
„Stíny,“ úslužně se uklonil mužík. „Mužské za dvě zlatky, ženské za jednu a dětské za půl. To víte, podle velikosti."
Rapa sice nic nechápal, ba dokonce ani ničemu nevěřil, rozhodně se však nenechal přemlouvat. Dvě zlatky, to bylo pro něj bohatství.
A tak si plácli. Peníze putovaly do mladíkovy ruky a nákupčí ke dveřím. Tam se ještě krátce uklonil a místo pozdravu nadzvedl kulatou pokrývku hlavy. Pak se rozplynul v noci…
Druhého rána vzbudilo Rapu slunce, každodenní budíček. Protíral si zrovna oči, když si vzpomněl na nočního hosta. Ta vzpomínka se zdála být tak nepravděpodobná, že si pomyslel, že šlo jen o sen.
Od čeho se to však na stole odráží sluneční svit? Co to vrhá rozechvělá prasátka do dosud temných koutů místnosti? Inu, přece dvě skutečné a nefalšované zlaté mince.
. . . . . . . . .
Toho dne vyvedl stáda na pastvu jen ze setrvačnosti. Hlavu měl ale plnou myšlenek na nečekaně získané bohatství, a přemýšlel, co s ním podnikne. Bylo už téměř poledne, když si konečně vzpomněl.
Něco přece prodal, nebo ne?
Stoupl si, udělal pár kroků a přitom neustále pozorně sledoval půdu pod nohama. Ale ať koukal, jak koukal, nic neviděl. Jeho tělo nevrhalo žádný stín!
. . . . . . . . .
Slunce už dávno zapadlo, když se vracel z vesničky. Málokdy tam zašel. Dnes však k tomu rozhodně důvod měl. Proč si aspoň na chvíli trochu neužít? Kdo ví, co přinese zítřek.
Jaké bylo druhého jitra jeho překvapení, když se probral z malátného spánku a trochu se rozkoukal v šeru jeskyně. Zjistil, že je až po krk zahrabaný v hromadě zlatých a stříbrných mincí! Tak proto ho celou noc tížilo na prsou a tlačilo v zádech!
Rapa vytřeštil oči na všechnu tu nádheru, a když se rozhlédl, zaregistroval mnohé další poklady: perly, safíry, diamanty, šperky a vykládané poháry. To vše naplňovalo jeskyni až k prasknutí.
Dlouhou dobu jen zíral a nevycházel z údivu. Pak začal jednat.
Strhl si blůzu a během chvíle z ní udělal provizorní vak. Do toho pak, jak do obrovitého měšce, napěchoval mince. Sem tam přidal i nějaký šperk či drahý kámen, aby to nebylo příliš jednotvárné.
Když byly blůza plná, téměř ji nemohl uzvednout. Ještě po hrsti smaragdů do jedné kapsy a po hrsti bílých perel do druhé. A může jít.
Před otvorem do jeskyně na chvíli zaváhal, pak si ji označil hromádkou stříbrňáků. To aby ji mezi tuctem jí podobných snadněji našel.
Ještě jednou se pokochal pohledem a potom už upaloval, co mu síly stačily, a ranec na zádech dovolil.
Když se o něco později vrátil, tentokráte již lépe vybaven, hromádku mincí snadno našel. Ale za ní nalezl jen pevnou, neporušenou skálu.
Jeskyně zmizela.
. . . . . . . . .
Tak se z Rapy stal zámožný muž. Ze dne na den se vzdal pasení stád a opustil rodnou vesničku.
Nic ho zde nedrželo.
V prvním městě si najal pokoj a začal dávat do pořádku svůj zevnějšek. Zašel si do lázní a nechal si zde důkladně vydrhnout letitou špínu uloženou v pórech celého těla. Oddal se také pro něj neznámým blahým pocitům z masáže a pedikůry. Změnil také účes. A když se oblékl do nového oblečení, které si koupil, připadal si jako jiný člověk.
Jeho dalším cílem bylo hlavní město.
Do Lhasy dorazil s najatou kolonou až s prvními mrazíky. Věci, které si s sebou přivážel, se kolébaly na koňských zadcích a zádech jaků. A všem přihlížejícím prozrazovali bohatství a velikost jeho majetku.
Ubytoval se v nejlepším hotelu a začal si hledat dům. V hlavním městě chtěl totiž strávit delší dobu. Jeho cílem teď bylo vzdělání a společnost. Najal si ty nejlepší učitele a začal studovat vše, co dosud neznal. A že toho bylo požehnaně! Cizí jazyky, dějiny, kulturu a umění, zeměpis ale i buddhismus a meditace. To a mnohé další bylo náplní skoro všech jeho dní.
Brzo se ukázalo, že Rapa je talentovaným a svědomitým žákem. Vědomosti do sebe přímo sál, jako houba vodu.
Po třech ledech by v mladém muži sebejistého vystupování nikdo nepoznal onoho plachého a melancholického mládence, jímž kdysi býval.
Ve Lhase si udělal jméno. Přátelská povaha k němu přitáhla lidi stejného ražení, a tak se jeho dům stal místem setkání a živých diskusí.
Štědrost a dary, kterými nešetřil, mu vynesly uznání a přízeň duchovenstva. Několikrát se mu dokonce dostalo té cti, setkat se i se samotným dalajlamou.
I dívky se mu přestaly vyhýbat. Stal se oblíbeným a vyhledávaným společníkem. Dařilo se mu vše, na co sáhl. Sám se tomu musel mnohdy divit. Nikterak se nebránil darům od sudičky štěstěny a jen dychtivě nastavoval svou náruč.
Jedno však bylo rozhodně podivné. Za celou tu dobu mu nikdo nedal najevo, že by si všiml jeho zvláštnosti. Že by si všiml toho, že jeho postava nevrhá žádný stín.
. . . . . . . . .
Pět let uplynulo jako voda. Rapa poznal, že nastal čas odejít. Tentokráte měl namířeno k moři!
Nebylo lehké opustit Lhasu, učitele, přátele. Nejedny dívčí oči se orosily slzami loučení. On však musel dál. Táhlo ho to do dálek. Toužil spatřit to, co dosud nespatřil. Toužil na vlastní kůži zažít věci, o kterých dosud slyšel jen vyprávět.
A tak když skončila jeho pátá zima v hlavním městě a na stromech vyrašily první zelené pupeny, vydal se na cestu. Jeho doprovodná kolona se výrazně rozrostla. Už z dálky bylo poznat, že cestuje opravdu bohatý a vážený muž.
Putování bylo dlouhé. I jen pouhý popis cesty Rapovy karavany by vydal na knihu. Pro Rapu bylo vše nové a tak často zastavoval, aby nasál nové poznatky z nezvyklých míst. Jeho touha po zážitcích byla ohromná
Nakonec přece jen dorazil. Cesta ho zavedla do Bombaje, největšího indického přístavu.
Byl u moře.
Po dlouhém vybírání si zvolil za své sídlo rozsáhlou usedlost na kraji města. Tentokrát se zde usadil s jiným cílem. Chtěl obchodovat!
Nějaký čas věnoval průzkumu trhu a jeho potřebám a promýšlel strategii obchodu. Mezi tím koupil několik dobrých lodí, a přibližně stejný počet dal postavit. Stal se loďařem. V průběhu dvou let se mu výdaje vrátily a on začal bohatnout.
Po deseti letech byl už nejbohatším loďařem v Indii. Počet jeho lodí se ztrojnásobil. Jeho akcie rostly přímo pohádkově.
Mezitím se stal manželem krásné Džibád, a otcem dvou statných synů a roztomilé dcerky.
Byl na vrcholu sil.
Přesto mu něco scházelo.
. . . . . . . . .
Už dlouho si uvědomoval, že není šťastný! Získal vše, co si přál. Ba více. Prožil tolik, co mnozí neprožijí za několik životů. Procestoval cizí kraje, objímal ty nejkrásnější ženy, jedl ze zlatých talířů ty nejdelikátnější pokrmy. Až po okraj vychutnal vše, co mu život nabídl.
A přesto nebyl šťasten.
Stačilo jen, aby se na chvíli zastavil a z jeho nitra se vynořila prázdnota toužící ho pohltit, jako drak chystající se pozřít slunce. Cítil temnotu obkličující jeho srdce, chlad vesmírné noci, nicotu vlastní existence.
To vše ho nutilo bez přestání o něco usilovat. Bez aktivity, bez touhy, která ho hnala vpřed, nebyl ničím.
A moc dobře to věděl.
Čím více však hromadil, tím více byl nešťastným. Připadal si jako člověk usilovně pracující na vlastní záhubě.
Takhle už to dál nepůjde.
Jeho aktivity den ze dne změnily svůj směr. Začal dávat více peněz klášterům, postavil nemocnici a několik útulků pro chudé. Skromně se oblékal, postil se, obětoval bohům a denně trávil hodiny meditacemi.
Stal se z něj největší mecenáš Bombaje.
Nic z toho však nepřineslo radost do jeho života.
Toho roku, kdy vdal svoji dceru, mu bylo 55 let. Vzpomínky na nedávno zemřelou ženu, ztratily už na své palčivosti. Obchody předal synům a sám se rozhodl zcela se věnovat duchovním zájmům. Odešel do ústraní kláštera, kde meditoval pod vedením mistra. Ale ať se snažil, jak nejlépe uměl, šťastným se nenaučil být.
Po letech, kdy už téměř zapomněl na světský ruch, přišel do kláštera svatý muž, aby zde strávil několik dní.
Rapa se rozhodl, požádat ho o pomoc. Jednou, když osvícený procházel kolem něj, Rapa se hluboce uklonil a prostými slovy přednesl svou žádost.
Velmi ho překvapilo, když se svatý muž začal smát. Vzhlédl k němu a poprosil ho o vysvětlení.
„Jak by mohl být šťasten ten, kdo není úplný!“ odvětil arahant.
Rapa ihned pochopil o čem je řeč. Konečně potkal člověka, který byl schopen vidět, že mu chybí stín.
„Jak to mohu napravit?“ zeptal se.
„Musíš získat zpět to, co ti patří,“ řekl osvícený a šel beze slova dál.
Ještě toho dne Rapa opustil klášter i Bombaj, a s malým uzlíčkem se vydal na cestu.
. . . . . . . . .
Opět uplynulo několik let. Ve vyhublém a zaprášeném poutníkovi by jen málokdo poznal jednoho z nejbohatších mužů Indie.
Byl to vskutku zvláštní poutník. Všude kam přiše,l se vyptával na člověka, jenž kupuje stíny. Lidé jen krčili rameny (nebo si klepali na čelo, to podle povahy) nad touto podivnou otázkou. Nikdo mu na ni nikdy nebyl schopen odpovědět.
Rapovy kroky mířily domů, do Tibetu, jako by jeho cesta nutně musela skončit tam, kde začala.
Snad to opravdu bylo jeho osudem.
Do rodné vesničky dorazil jen s minimem peněz a s obrovskou únavou. Jaký rozdíl oproti triumfálnímu odchodu.
Už dávno se vzdal naděje, že by nalezl to, co hledá, a tak pokorně přijal zpět místo pastevce, které se jako z udělání uvolnilo těsně pře jeho příchodem.
Znovu tedy pásl jaky a ovce a chodil spát do vyspravované chýše pod rozlehlou himalájskou oblohou.
Dny ubíhaly.
Jedné noci ho cosi probudilo ze spánku. Tak jako před lety – tiché zaklepání na dveře.
Pomalu se zvedl (klouby už řece jen nebyly nejmladší) a se svíčkou v ruce se vydal otevřít.
Do místnosti vstoupil malý tlustý mužík. Byl stále stejný, čas na něm nezanechal nejmenší stopu.
Tolik let na tuto chvíli čekal, teď ale Rapovi scházela slova. Naštěstí mluvit nemusel, to obstaral mužík sám. Tentokrát nenakupoval, nýbrž nabízel k prodeji.
A Rapa zájem měl.
Cena však byla vyšší než před lety.
„To víte – náklady stoupají,“ omlouval se neupřímně malý tlustý muž.
Rapa byl nucen dát mu vše, co ještě zbylo. Zdálo se však, že i to je málo. Mužík stál s napřaženou rukou a čekal. Starý pastevec si povzdychl, těžce se sklonil a zalovil pod uvolněným prknem hned za postelí. Pak odevzdal poslední měďák, ukrytý pro chvíle nouze.
Ze získaného bohatství už mu vůbec nic nezbylo.
Obchodní cestující lehce nadzvedl buřinku, vyšel do tmy a potichu za sebou zavřel dveře.
. . . . . . . . .
Když druhého dne, vyšel Rapa do světla, po dlouhé době opět spatřil svůj stín. Šel za ním všude jak věrný psík. Jaci a kozy se rozprchli po pastvině, a starý mu usedl na kraji mlází, záda opřená o oblíbený balvan. Stín mu přitom nakukoval přes rameno.
Z brašny rapa vytáhl neuměle vydlabanou píšťalu a snažil se z ní vydat čistý, jasný tón.
Moc se mu to ale nedařilo.
Možná se zeptáte, jestli byl konečně šťasten.
Nevím. Vy byste byli, kdyby vám na jedno rameno klepalo stáří a přes druhé by sledoval každý pohyb vašich prstů temný a neproniknutelný stín?
Komentáře
Přehled komentářů
You explained it really well.
writing numbers in an essay https://theessayswriters.com doctoral thesis https://custompaperwritingservices.com
best thesis writing services c937ee
(Eugenelar, 5. 4. 2023 20:11)