Jožkův svět

Okna dovnitř

Zvedl ruku a dálkovým ovladačem vypnul rádio. Ticho! Nejen pouhá neexistence zvuku, ale přímo drtivá přítomnost tělesně pociťovaného ticha, vyplnila rázem celou místnost. Obklopila ho jako nepropustná bublina, a jemu náhle scházel vzduch k dýchání.

Vstal ze židle a se zapálenou cigaretou došel až k oknu. Kouř stoupal šikmo nad něj a hromadil se u stropu, když vyhlížel ven, do prázdných ulic. Zase pršelo, tak jako vždy… ba ne, tentokrát to bylo spíše jen drobné mžení, ale on si byl jist, že nepotrvá dlouho a déšť se vrátí s obvyklou silou. Je vlastně s podivem, že všechna ta voda ještě nezaplavila město a nevystoupala až k jeho oknům v podkroví.

Co bude dál?

Vrátil se ke stolu a otevřené knize, která tam na něj trpělivě čekala. Proč vlastně čte zas další skličující román, další tlustou bichli vypovídající o bídě a utrpení?

Nevěděl.

Možná, že spolu ta kniha a atmosféra uplakaného listopadového dne nějak souzní s jeho nitrem a spoluvytváří jeden tak dokonalý celek, že z něj už nemá dostatek sil uniknout.

Melancholie, prázdnota, beznaděj… a tato místnost. Čtyři rozměry jeho života. Nejspíš to o něm něco vypovídá, to věděl, ale nechtěl o tom přemýšlet. Už ani nikotin či sklenka archivního vína jej nedokázaly vyburcovat ani k té nejmenší z euforií. Jen jej doprovázely jako němí souputníci v… ach, příliš pomalu plynoucím času.

Připadal si, jako by byl lapen v stále se opakující, nudné noční můře. Ve smyčce, z níž není cesty ven.

Natáhl ruku, mezi prsty vzal hořící cigaretu… zvláštní, vůbec si nebyl vědom, že by ji odložil, pomalu ji donesl k ústům a zhluboka zatáhl.

Vlastně mu vůbec nechutnala.

A jak tam tak stál, u stolu a s cigaretou v ruce, bleskla mu před očima vize. Žena stojící u okna, tak jako on před chvílí, a vyhlížející ven, nejspíše do zahrady. Ta však byla téměř zcela zaplněna zvláštním pronikavým světlem, probouzejícím v ní hrůzu stejně dobře, jako ta nejhlubší tma. Z tohoto vše pohlcujícího bílého světla vykukovaly jen holé konce větviček, vypadající jak černé kosti, a lehoulince ťukaly do skla.

Ale ta žena je neslyšela. Kdoví jak dlouho už byla v této místnosti uvězněna. Přesto však stále vyhlížela ven v marné touze, že někdo přijde a spasí ji. Někdo přece musí přijít, no ne? Ale nikdo nepřichází a ona má stále takový strach vyjít ven. Ven do toho vířícího světla, v němž se vše rozplývá.

A tak tam jen tak stojí a lehounce se pohybuje, jako by jí pohupoval neviditelný vánek, a rozpomíná se na svoji minulost, na dětství i dospívání, na první lásky i zklamání. Obrazy se jí před očima vynořují a opětovně mizí.

A tak i jemu před očima nechtěně běží, políčko za políčkem, zrychlený film jejího života. Ona je do něj naprosto pohroužena, ale on si všimne i něčeho jiného. Vidí přicházejícího, prošedivělého muže v dvouřadém obleku, jak bez sebemenšího zaváhání prochází jejím tělem, jako by byla jen snovým přeludem. Vidí jej, jak přistupuje k oknu a otevírá ho dokořán. A on na nepatrnou chvíli zahlédne kvetoucí jarní zahradu a dva lovecké ohaře poskakující kolem vytáhlého mladíka.

Mohl by skoro přísahat, že k němu na okamžik zavanul čerstvý venkovský vzduch.

Jediným rázným pohybem zamáčkl zbytek cigarety mezi ostatní špačky ve špinavém popelníku a vnitřním zrakem přitom sledoval muže znovu procházejícího ženiným éterickým tělem… a pak opět viděl jejíma očima tu uzavřenou místnost, složenou jen z různých odstínů šedi a vzpomínek. A stále to stejně divoké, vybuchující světlo, nakukující dovnitř.

Muže prostoupilo náhlé pochopení a prožitek soucitu, jenž ho provázel. Vize skončila stejně náhle, jako začala, a on byl opět ve svém městském bytě a za okny padal déšť do liduprázdných ulic. Když se zaposlouchal, mohl slyšet kapky dopadající na parapet. Usedne, dopíjí zbytek vína na dně sklenice, a snaží se vnímat jeho barvu a vůni. Na jazyku téměř cítí trpkost a ovocně kořeněnou chuť. Natáhne se po knize… Vzhůru do hlubin! Sirény volají.

Místností prolétla včela, několikrát zmateně zakroužila podél stěn a pak si to zamířila přímo skrze jeho tělo k dokořán otevřenému oknu a jím ven do léta, do rozpálených ulic plných lidí, k rozkvetlým lípám tak omamně vonícím.