Jožkův svět

           Na samotě u lesa, kde sovy dávají dobrou noc a lišky nakukují do kurníků, žila kdysi jedna vdova. Manžel jí odešel do té strašlivé války s Turky, a už se nevrátil. Zůstala sama s malým hospodářstvím a se třemi dětmi. Nejstarším Františkem, prostřední Ivankou a nejmladším Honzíkem. Vdova to neměla lehké. Bodejť ne, samotná žena s hospodářstvím a dětmi na krku. Ale vyrovnala se s tím. Nic jiného jí ani nezbývalo.

           Celé dny tvrdě pracovala, starala se o pole, zvířectvo i o potomky. Po večerech pak, když zrovna nezašívala děravé ponožky, pletla věci z proutí. Košíky, nůše, pomlázky, ale ze všeho nejraději strašáky – takové ty panáky, co v polích straší ptáky a malé děti, které ještě nemají dost rozumu.

           Roky ubíhaly a děti jí rostly jako z vody. Na samotu málokdy někdo zavítal. A když i nejmladší Honzík začal chodit do školy, byla vdova celé dny sama. Každý den pak s radostí vítala ty své malé „starosti“, jak je občas nazývala. Ale to už většinou padal na krajinu večer, byl čas sehnat stádečko z pastvy a jít pomalu spát. Dlouho, předlouho trvalo vdovino osamění. Scházel jí někdo, s kým by si mohla promluvit, o koho by se mohla opřít a podělit se o své každodenní myšlenky.

. . .       . . .       . . .

           Ten nápad dostala jednou po večeři. Prolétl jí hlavou jako létavice, a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu. Dostala chuť hned se do něj pustit, ale rozhodla se, že to odloží až na ráno. Přeci jen už bylo hodně pozdě a za okny tma.

           Po rozednění, jen co v dálce dozněly dětské hlasy, vzala nůž a vyrazila na proutí. Věděla přesně kam jít. Stará smuteční vrba u potoka byla častým cílem jejích vycházek.

           Hromadu proutí téměř nemohla unést. Usedla na kraji louky, pohledem zkontrolovala stádo, a dala se do práce. Začala plést panáka. Nebyl to však panák ledasjaký. Už ne žádný strašák. Kousek po kousku začala se pod jejíma rukama objevovat proutěná napodobenina muže. Muže se všemi podrobnostmi.

           Vdova byla šikovná. Netrvalo ani celý den a ona mohla zálibně obdivovat své dílo. Byla do práce tak ponořená, že vůbec nepostřehla, že za celou tu dobu nic nesnědla ani nevypila. Proutěný panák jí přímo rostl pod rukama. Když pletla, po celou dobu snila o komsi skutečném a tak zaplňovala prázdnotu, která jí provázela. Do díla vložila veškerý svůj um a energii.

           Než děti k večeru dorazily, pečlivě svůj výtvor ukryla do malé komůrky v předsíni, od které měla jen ona sama klíč.

           Když se na zápraží ozval klapot dřeváčků, měla už rozpálená kamna a zaděláno na těsto na oblíbené bramborové placky.

. . .      . . .      . . .

           Od té doby už nikdy nebyla sama. Vždy, když děcka odešla, vytáhla panáka z jeho skrýše a posadila ho na lavici hned vedle dveří. Na hlavu mu dala sváteční klobouk, a někdy i do úst nezapálenou dýmku, aby byl obrázek co nejvěrnější. Přes den pak k němu často zabloudila pohledem, občas si přisedla a začala k němu mluvit, tak jak mluvívala se svým zesnulým manželem. Panák byl pozorný posluchač a nikdy neodporoval jejím slovům. Chtěla mu dát i nějaké jméno, ale nakonec si to rozmyslela. „To už by bylo moc,“ řekla si v duchu. Koneckonců byly to jen vrbové pruty umně spletené dohromady. Iluze, která dlouho nevydrží. Na to nesmí zapomenout.

           Přesto si nemohla pomoci. Panákova přítomnost jí dělala dobře. Měla pocit, že už není sama. Znovu o sebe začala dbát, dávala si pozor, co má na sobě a jak vypadá.

           A tak to trvalo celé týdny.

. . .       . . .       . . .

           Nevěděla, co ji té noci vzbudilo. Snad to byl úplněk nahlížející do nitra její ložnice. Snad něco jiného.

           Byla úplně probuzená a ne a ne usnout. Nemohla vydržet v posteli, cosi ji hnalo ven z domu do volné přírody. Nechala se celá pohltit svými tužbami a pudovými instinky. Tak jak byla, v noční košili, vyskočila a rozběhla se ke dveřím. Na chodbě se ještě zastavila v komůrce, odkud vytáhla vrbového panáka, a za chvíli již bylo možné spatřit její spoře oděnou postavu tančit v hluboké trávě s nehybnou mlčenlivou figurínou.

           Snad v tom byla kouzla a čáry, možná vše způsobilo náhodné seskupení hvězd. Kdo ví?

           Vdova jako v transu protančila skoro celou noc. V mysli jí na tu noc zůstaly ale jen mlhavé záblesky vzpomínek: na rej světlušek, na svítící pařez a stříbřité světlo luny dopadající na jejího dřevěného tanečníka.

           Když ji ráno přišel Jeník vzbudit, neměla na sobě nic krom pár listů a kousků potrhaných pavučin.

           A vedle sebe v posteli podivného nocležníka.

. . .       . . .       . . .

           Následující den prožila jak v podivném nekončícím snu. Všechno bylo rozmazané, na nic nemohla zaostřit. I ona si tak připadala – nejasná, rozptýlená, nezaostřená. Bez síly a energie, jako by byla tady a zároveň někde jinde. Ale kde, nevěděla.

           Jen v setrvačnosti se jí podařilo vyprovodit děti a vyhnat dobytek na pastvu. Ale pak už jen chodila jak tělo bez duše, sem a tam, od čerta k ďáblu. Věci jí padaly z rukou, nic neudržela v mysli déle než pár vteřin.

           S obrovskou námahou se vzpírala tomuto stavu a jako k záchraně se utíkala ke svým každodenním povinnostem, zalévání květin, praní, úklid. Nic z toho však nepomáhalo. Teprve až když začala plést malý proutěný košíček, začala se pomalu uklidňovat. Trvalo jí skoro celé odpoledne dokončit tento výrobek. Pravda, nesál za mnoho, její mysl se však vyčistila a ona začala zas fungovat tak, jak byla zvyklá.

           Teď, když byla opět schopná přemýšlet, uvažovala o tom, co se to s ní vlastně dělo. Hříčkou jakých sil se stala? Ale na nic nepřišla.

           Pomalu a vyčerpaně se pustila do práce, která se zatím nahromadila.

           Z noční extáze už nezbylo vůbec nic.

. . .      . . .       . . .

           Další noc a další probuzení. Zkroucená do klubíčka mlčky hleděla do noci, strnulá a vystrašená. Měsíc, který ji včera nabil nepochopitelnou energií, ji teď připadal jako studené oko bezcitného vetřelce, pozorujícího její život bez špetky studu a lítosti.

           Něco nebylo v pořádku. Lehce se chvěla a naslouchala. Všude bylo ticho, ona však cítila, že není v místnosti sama. Ale neslyšela ani kroky ani cizí dech. Pak něco zaslechla… jakési podivné šustění a šelest. Neodvážila se ani pohnout, natož pak se ohlédnout, aby zjistila příčinu tohoto zvuku.

           Peřina se nadzvedla a něco pod ní vklouzlo. Něco, co nehřálo. Něco studeného. Stále zůstávala v jediné poloze, strnulá a neschopná se pohnout. Pak jí pod košili vklouzla ruka. Přejela po bocích, sklouzla na břicho a sápavě se vydala výš. Ta ruka byla z vrbového proutí. Chtěla vykřiknout, utéct, bojovat. Ale nemohla. Nějaké syrové kouzlo svázalo její údy v nepolevující křeči.

           Dlouho trvalo, nežli omdlela, ale nakonec se jí to přece jen podařilo.

. . .       . . .       . . .

           První, co druhého rána udělala, bylo, že se šla podívat na komoru. Přibližovala se k ní krok za krokem, váhavě, denní světlo jí však dodávalo odvahy. Vzala za kliku. Zamčeno. Tak jako vždy. Klíč ležel v úžlabině mezi jejími ňadry. Jak je tedy možné, že …?

To dopoledne přemístila nábytek v předsíni tak, aby byla komůrka dokonale zastavěná. Aby z ní nemohlo nic uniknout. Ale pomůže to?

           Večer před spaním se opět po dlouhé době pomodlila, vroucně jako nikdy předtím. Ale všechna opatření se ukázala neúčinná. I té noci ji navštívil milenec z vrbového proutí. A tentokrát se jí omdlít nepodařilo. Pamatovala si úplně vše. Temnota v její duši zas o další kus poporostla.

. . .       . . .        . . .

           Uběhly týdny. Ač zkoušela vše možné, nijak se jí nepodařilo odradit nezvaného nočního návštěvníka. A zničit ho? K tomu v sobě nenašla dost odvahy.

           Jednou se pokusila pro změnu přespat ve stodole. Zahrabala se do sena a tiše doufala, že ve svém úkrytu vydrží neobjevená až do rána. Avšak děs, který zažila, když se panák nečekaně vynořil ze slámy, by už nikdy nechtěla zažít. Vyděšená s bílou pletí zírala ve svitu luny na hlavu s rašícími pupeny a otevírající se prázdná ústa. Tehdy poprvé vykřikla hrůzou.

           Snad to bylo tím, že už se víc bát nemohla, prostě od té doby omámení a hypnotizující vliv pomalu opadaly. Zkoušela se bránit, v domění, že už nemá co ztratit. Zkoušela nebýt jen pokornou kořistí. Ale její lidská síla však nic nezmohla proti té nelidské.

           Zhubla a pobledla. Šaty teď na ní viseli… inu, jako na strašákovi. Přestala dbát o sebe i o hospodářství. Veškerou energii, která jí ještě zbývala, věnovala dětem. Snažila se, aby nic nepoznaly. Ale byla to marná snaha.

           Kdyby bylo kam odejít, učinila by tak okamžitě. Ale nebylo to možné. Neměla žádné příbuzné a žádný majetek, krom své malé usedlosti. V duchu proklínala sebe i svůj osud. Nebylo jí to však nic platné. A pak, když už nic neočekávala, přišla záchrana.

. . .       . . .       . . .

           Přišel akorát k večeři. Vysloužilý voják, kdo ví, třeba zrovna z té samé války s Turky. Muž ke čtyřicítce, zarostlý, ve špinavém a roztrhaném mudnůru. Nijak zvlášť hezký. Šlachovitý, kost a kůže. Nevzbuzoval zrovna důvěru – bodejť, když mu z levého rukávu vykukoval hák namísto dlaně. Jedině mírný úsměv zachraňoval první dojem.

           Poprosil o jídlo a o přespání. Rád si to druhý den odpracuje.

           Dostal obojí. Večeři nejdřív.

           Vdova ožila. Po dlouhé době jí svitla naděje. Když byl čas jít spát, dala Ludvíkovi, tak se představil, na vybranou: buďto sláma ve stodole nebo její lůžko. Překvapením mu spadla brada, ale dlouho neváhal. Vdova byla i přes přestálé utrpení stále pěkná ženská.

           Když pak Ludvíka držela v náručí, aspoň na chvíli přestala myslet na hrůzu minulých dní. Nerušeně a bez snů spala až do rána, jako andílek.

. . .       . . .       . . .

           Ludvík už zůstal natrvalo. A vdova opět rozkvetla, stejně tak i její hospodářství. Obojí už potřebovalo mužskou ruku. I když byla jen jedna. Vše se vrátilo do starých kolejí. A v mnohém se to i zlepšilo. Ludvík byl laskavý člověk, dobře si rozumějící nejen s dobytkem a půdou, ale i s dětmi. Prostě venkovan tělem i duší.

           Jen jediná věc, kromě háku, na něm vdově už od začátku vadila. To, když ji občas oslovil jiným jménem. Jménem své zesnulé manželky Julie. Ale to byla jen maličkost. Zdálo se, že by vše mohlo být v nejlepším pořádku.

. . .       . . .       . . .

           Skončilo léto. Uběhl podzim. Zima se vlekla k nepřečkání.

Pak opět přicházelo jaro se svými prodlužujícími se teplejšími dny. Ze země začala prýštit ohromná energie. Od kořínků stromů proudila vzhůru a tam nalévala pupeny stromů k prasknutí. Vše začalo kvést a radovat se ze života.

           Vdova začínala pociťovat vzrůstající vnitřní neklid a nespokojenost. Cosi z hloubi jejího těla se dralo napovrch. Byla nervózní a nepokojná jak mladé hříbě. Cítila, že ta změna nějak souvisí s energií, která teď vysloveně prýštila z přírody.

           Krev jí přímo vřela v žilách a zatemňovala mysl.

           Seděla zrovna pod břízami na kraji lesa a sledovala Ludvíka orajícího pole.

           Netušila, proč má na něj takový vztek. Vadilo jí, jak se obléká, jak se pohybuje, jak mluví. „Je už starý,“ říkala si v duchu, „ošklivý, bez síly“. „Co jen jsem na něm viděla? Je pracovitý, to ano. S dětmi si rozumí. Ale dospělou ženu pobavit a potěšit neumí. Nerozumí jí.“ Takové myšlenky se jí začínaly honit hlavou, a dělaly její hezkou tvář čím dál tím ošklivější.

           Byla nespokojená a rozhněvaná. Není divu, „s takovým mrzákem na krku“.

. . .       . . .       . . .

           Dovařila oběd. Bramborové halušky se zelím. Sundala hrnec z horkých kamen a vydala se loukou pro Ludvíka. Stál zrovna v jámě, kterou hloubil pro chcíplou kozu. Chvíli nad ním mlčky stála, ruce zkřížené na prsou, a kriticky pozorovala jeho záda skloněná nad prací. Ústa se jí zkřivila nechutí, a ona náhle před sebou spatřila svoji budoucnost s vysloužilým vojákem. Nudnou a sále stejnou, bez jediné změny a překvapení. Jedno dlouhé čekání na smrt. To tedy ne!

           Jako vích vzplanula náhlým vztekem a odporem. Sehnula se a z vlhké hlíny sebrala velký ostrý kámen, který pak vší silou mrštila na Ludvíkovu hlavu. Ta praskla jako zralý meloun. Ani si nestihl uvědomit svůj konec. Jeho bezvládné tělo se jen se žuchnutím svalilo na zem.

           Vdova došla pro jeho věci a jednu po druhé je naházela do jámy k mrtvému tělu. Nakonec zkopla díry i zvířecí zdechlinu a důkladně vše zahrabala. Tak, aby po jejím činu nezůstala jediná stopa.

. . .       . . .       . . .

           Když děti přišly, sdělila jim, že je Ludvík opustil. Už se mu u nich nelíbilo.

           Nemohly tomu uvěřit. Dlouho byly vzhůru a celý večer proplakaly. Ona s nimi. Konečně vyčerpány usnuly a vdova se vydala na lůžko. Už se nebála. Co se má stát, to se stane.

           Venku začal foukat vítr a haluze stromů narážely do oken. Spustil se déšť.

           Neslyšela, kdy přišel. Najednou byl tu. Objímal ji proutěnýma rukama a tiskl se k ní celým svým roztouženým proutěným tělem. Už nezavírala oči ani se nebránila deroucí se síle, která ho provázela. Naopak, vítala ji. Takhle to přece chtěla.

           Na chvíli měla ještě dojem, že slyší mezi kapkami deště hlas volající ženské jméno: „Julie“.

           Ale pak vzdychla a zapomněla na celý svět.