Prach světa
Prudký přechod ze tmy a chladu lednové noci do atmosféry zájezdního hostince, téměř zabolel. Čaroděj Krutibrk vešel rázně dovnitř a rozhlédl se po místnosti. Zdála se přeplněná, hlava na hlavě. Komu by se také chtělo, trávit večer na mraze.
Pomalu došel k hořícímu krbu. Nutně potřeboval zahřát to vychrtlé, šlachovité tělo, které s sebou po širém světě vláčel, už hezkou řádku let. Nikdo by neuhodl, čím se zabývá. Vypadal tak neškodně a nenápadně, že i přes svoji i výšku býval snadno přehlédnut. V šedém plášti bez ozdob se spíše podobal potulnému mnichovi, nežli proslulému kouzelníkovi a mágovi, jímž ve skutečnosti byl. Chvíli postál u ohně, u kterého si hřál prokřehlé ruce, zatímco žár tepla rozpouštěl jinovatku, usazenou na jeho rozčepýřených vousech. Otevřely se dveře od kuchyně a kolem čarodějova zarudlého nosu zavanula libá vůně pečínky. Roštěnka, znalecky odhadl Krutibrk. A dobře propečená! Usoudil, že louže pod jeho nohama už je dostatečně široká, a po kratším hledání obsadil jediné volné místo, které čekalo snad přímo na něj. Horké, svařené víno a kus masa, to bylo momentálně vše, co potřeboval ke štěstí. A poté postel, bude-li nějaká k mání. V nejhorším se vyspí i na slámě v maštali. Koneckonců, nebylo by to poprvé.
Ale nebylo mu přáno. Náhle se totiž venkovní dveře rozlétly dokořán, a se závanem mrazivého vzduchu dovnitř skočil snad půltucet loupežníků, vystřelil do vzduchu z půltuctu starých pistolí a vytáhl dobrý půltucet zrezivělých a různě pokroucených šavlí.
Mela začala. Ženské pištěly, chlapi popadli hole, židle, prostě co kdo měl po ruce.
Po prvním náporu skončil Krutibrk pod stolem. Nežli se vyhrabal, začala stříkat první krev.
,,Tak to tedy pr,“zasakroval čaroděj, ale nikdo ho ani nedbal ani neslyšel. Sáhl tedy pravačkou do jedné z početných kapes pláště. Když ji vytáhl, byla plná prachu.
Krutibrk se zhluboka nadýchl, až námahou celý zčervenal. Otevřel dlaň a z plných plic foukl.
Prach se vznesl a naplnil rázem celou jídelnu.
Všichni ztuhli, podobajíce se vyřezávaným sochám. Šavle, hole a sem tam i nějaká ta selka, to vše popadalo na jednu velkou hromadu, přímo na dřevěnou podlahu hostince.
To věděl jen kouzelník a ten si ničeho nevšímal. Neviděl, jak se někteří blaženě usmívají prožívajíce nejkrásnější sen svého života, zatímco jiní zděšeně zírají do prázdna před sebou, jako by zahlédli samu smrt.Každému podle jeho letory.
Krutibrk se ale nedíval ani na ty první ani na ty druhé. Nepotřeboval to, neboť dobře věděl, oč běží. A nedíval se konečně také proto, že nechtěl znovu spatřit ten překrásný, okouzlující výjev, patřící jen jeho očím. Bohužel výjev lživý; výjev, patřící ztracené minulosti.
Zamířil ke dveřím, vyhýbajíce se přitom strnulým a popadaným postavám.
Cestou se ještě dvakrát zastavil.
Poprvé, aby si zhluboka zavdal ze džbánku piva, který jen zázrakem zůstal celý.
Podruhé, aby si utrhl kuřecí stehýnko. Bylo ještě teplé.
Dveře zaklaply za čarodějovými zády.
Kolem vládlo ticho a nebe plné hvězd. Krutibrk vytáhl opotřebovaný kapesník a narušil tento mír jediným rázným a hlasitým frknutím.
Pak vykročil do hloubky noci.