Ruka na rameni
„…stále je se mnou. Pořád cítím její ruku na levém rameni. Nezapomínám, má lásko…“
Zvedl oči a podíval se ven malým zamřížovaným okýnkem. Nebe bylo jasné, to uvnitř cely vládlo šero.
Pomalu odložil brk a dlouze se zamyslel.
Pak vzal pergamen mezi dva prsty a přiložil ho k plameni svíčky.
Shořel tak rychle…
. . . . . . . . .
Špehýrka se odklopila a nakoukl strážný. Stále stejný obrázek. Leží na kavalci a prázdně zírá před sebe, duchem zcela mimo tento svět. Už čtvrt roku je zde, v nejpečlivěji střeženém vězení ve Francii – v Bastile.
Baron Montaigne. Stále ještě je naživu, ale už ne moc dlouho. Vzpoura proti králi se nepromíjí.
A dny plynou…
. . . . . . . . .
Bouchání na dveře.
„Strážný, strážný!“ Po dlouhých měsících první náznak života.
„Přines mi škopek s teplou vodou, hadry a nějaké kartáče.“
Baron je známý po celé zemi. Strašlivá pověst ho provází jako stín. Kdo je strážný, aby mu odporoval? Vězeň může dostat vše, co chce. Kromě svobody. Při další obchůzce je možné uvnitř vidět muže zcela zabraného do práce. Zašedlé stěny vězení omývá a drhne kartáčem nedbaje na drahý oděv a jemné ruce. Úplně zapomněl na celý svět.
Špína je zatvrzelý protivní, pracně se musí dobývat ze škvír mezi kameny.
Voda je kalná. „Přineste další!“
Celý den baron uklízí a čistí stěny, strop i podlahu. Až je konečně spokojen.
Do další práce se pustí, až zas slunce navštíví jeho celu.
. . . . . . . . .
Druhý den si nechává vzácný vězeň přinést vápno a štětku. Zdá se, že se na chvíli změní na malíře pokojů.
Je zřejmé, že si jediná vrstva bílé neporadí s letitými nánosy. Ale co. Má čas. Má veškerý čas, jenž potřebuje.
Nebo v to alespoň doufá. Koneckonců, neví ani dne ani hodiny, kdy ho čeká schůzka s madam Gilotinou.
Dva dny trvá, nežli je vše vybíleno k jeho plné spokojenosti. Hned následují další rozkazy. Tentokrát šlechtic požaduje barvy a štětce.
Na týdny se vězeň plně zabere do své práce. A nečekaně jeho cela rozkvétá. Tam, kde kdysi byly jen šedé zdi, jsou nyní louky plné květin zářivých barev, nízké domky a před nimi pobíhají, dalo by se říci, přímo skotačí, malé postavičky. Nad tím vším, mezi načechranými obláčky, létá ptactvo nebeské a z roku to vše pozoruje živé slunce.
Kdo by čekal, něco takového v tlustých zdech žaláře?
Kdo by čekal, že je nitro odsouzeného plné barev?
Snad ta venkovská krajina a vzdálený horizont s nízkými kopci o něm vypovídají více, nežli zubožený vzhled a pochmurná pověst, jenž ho provází.
U špehýrky se nyní často střídají návštěvy. Kdo jen může, přišel se podívat, jak velkou proměnu prodělala cela barona Montaigna.
Jen jediná věc ruší harmonickou atmosféru místa. Na místě dveří, tam kam nikdo nedohlédne, jsou nyní namalovaná vrata – těžká železná vrata napůl otevřená.
A za těmi vraty…
. . . . . . . . .
Nastal den popravy. Poprvé a naposledy, po více než půl roce, opouští vězeň svůj nedobrovolný domov.
Konečně zas na čerstvém vzduchu! Nikdo nemá ani tušení, jak moc mu scházel volný prostor a vítr narážející do tváří.
Na otevřené káře, s vlasy ostříhanými, projíždí ulicí. Všude se shromáždily davy zvědavců. Nikdo si nechce nechat ujít nezvyklou podívanou na popravu šlechtice, před kterým se ještě nedávno třáslo celé království. I teď si jen málokdo troufne křičet nadávky či hrozit spoutanému muži. Tak temná je aureola, jež ho obklopuje.
Baron vypadá naprosto vyrovnaně, ba přímo bezstarostně. Klidně se rozhlíží kolem sebe. Na drkotající káře vypadá jako dravý pták, chvíli před tím než vzlétne z ruky sokolníkovy.
Jen se rozletět!
Přesto už je v dálce vidět náměstí a v jeho středu popravčí lešení, vězeň se jen lehce usmívá. Jako by zde neměl skončit jeho, na události tak bohatý život.
Je jaro a stromy jsou v rozpuku. Kolem odsouzencovy hlavy prolétl žluťásek a lehce se dotkl jeho bledé tváře.
Kde se vzal tady, uprostřed špinavé Paříže?
Kára zastavuje a vězeň bez váhání a pomoci seskakuje. Již jen několik schůdků…
První, druhý, třetí… devátý.
Vystoupal až nad hlavy většiny diváků.
„Všichni sem! Dnes uvidíte krvavé divadlo.“
Na chvíli se ještě zastaví a krátce pohlédne přes levé rameno… Hned však kráčí dál. Zaduní bubny a hlasitě je předčítán rozsudek: „Za zradu krále a církve svaté.“
Muž pokleká a sklání hlavu do klína poslední dámy svého života.
Vše ztichlo.
Zasvištění ocele a dutý náraz. Po lešení kutálí se vznešená hlava a zanechává za sebou rudé stopy v pilinách. Když se zastaví, je obrácena tváří k davu.
Ta tvář se směje.
. . . . . . . . . .
Komentáře
Přehled komentářů
Superb stuff. Thanks a lot!
college essay online help https://bestonlinepaperwritingservices.com letter writing services https://helpwithdissertationwriting.com
how to write an literary analysis essay c78bfk
(Eugenelar, 6. 4. 2023 19:13)